Na základě projektu Šablony I získala naše škola na částečný úvazek školního psychologa. Díky tomu, že je od tohoto roku školní psycholog na škole častěji, může se zaměřit i na osobnostně sociální rozvoj dětí a práci ve skupině. Je to velký důležitý krok na úrovni prevence. Přemýšleli jsme, jak vnést práci s třídami a skupinami do vyučování tak, aby nebyla ovlivněna jejich běžná výuka a vznikl nápad spojit osobnostně-sociální výchovu s výtvarnou výchovou. Protože cokoliv děláme a vytváříme, tak vždy se do toho promítne nějaká část z našeho já (nějaká část z našeho osobního nebo sociálního života). Toho jsme začali s žáky vědomě využívat a tento pilotní projekt jsme zahájili v 6. a 7. třídách. Třídy jsme vybrali záměrně tak, aby z preventivní aktivity měly co největší užitek. V praxi náš projekt psychologa s vyučujícím výtvarné výchovy vypadá tak, že se děti na začátku dvouhodinové výtvarné výuky sejdou v komunitním kruhu a naladí se na společnou práci. Pro každý měsíc máme připraveno jiné téma. Úvodní povídání probíhá cca 10-15 minut, poté je žákům zadáno téma, kde skloubíme jak výtvarné, tak psychologické principy. Děti tvoří cca 30 minut a zbytek času potom využíváme ke společné diskuzi nad obrázky. Děláme si tzv. vernisáž a autoři obrázku vypráví, jaký příběh by mohl být za jejich dílem.  

 Jaká témata řešíme konkrétně? V měsíci září jsme v úvodním kolečku řešili společně otázku, jaké je to být zase pro prázdninách ve škole a co dětem pomáhá zvyknout si na nový režim. Protože byl podzim, tématem k malování byl šípkový keř. Ale protože se maloval v rámci osobnostně sociální výchovy, nebyl to obyčejný keř. Děti měly malovat keř tak, jako by to byly ony:

 „Takže kdybych byl já šípkovým keřem, jak bych asi vypadal? Byl bych velký nebo malý? Měl bych hodně větví nebo málo? Měl bych květy?  A jaké? Byly by nějak barevné? Nebo by to byla spíš jen poupata? Jak by vypadaly moje listy? Bylo by jich hodně nebo málo, velké, malé, měly by nějakou žilnatinu na sobě? Byl by každý jiný nebo všechny lísky stejné? Kdybych byl já šípkový keř, měl bych na sobě šípky? A co trny? Mám taky nějaké trny? A kořeny? Jak by mohly vypadat? Jen si to zkuste představit a nyní pojďme malovat.“  

 Ze začátku se děti nad zadáním pousmívají, je to pochopitelné, je to nové. Nejsou tak zvyklé přemýšlet, ale za chvíli vidíme, jak většina usilovně pracuje a tvoření je vtahuje. Leckdy se nám stane, že si díla ukazují a vzájemně si to vysvětlují ještě před tím, než se sejdeme v závěrečném kruhu. To je známka toho, že je práce baví. A baví i nás psychologa s paní učitelkou.  

 „A k čemu to nám to vlastně je?“ Padla velmi dobrá otázka od žáků hned na začátku. Jsem ráda, že se ptají a jen neplní zadání. Abychom mohli dobře v kolektivu spolupracovat, musíme nejdříve poznat každý sám sebe. A já vám tady vytvořím aspoň na chvíli bezpečný prostor, abyste si mohli říci, co máte rádi, co nemáte, co se vám líbí, co byste třeba chtěli změnit. V rámci toho se budeme učit naslouchat jeden druhému, budeme ke třídě přistupovat s respektem a úctou, tzn., nebudeme se posmívat nebo kritizovat něčí jiný názor, každý mluvíme sám za sebe – tak jak to teď aktuálně mám já. Na to máme právo. Toto když se naučíme, budeme moci předcházet konfliktům nejen ve třídě, ale i v životě.  Důležité je pro mě právo mlčenlivosti i možnost mluvení v kruhu se zdržet.  

 Jak s příběhy dětí nakládám já jako psycholog? Pokud se v jejich příběhu objeví něco obtížného, snažím se jim dodávat odvahu, naději a normalizovat jejich prožívání, tzn., že to takto občas máme někdy každý. S dětmi v kolektivu nechodím do složitých a citlivých rozborů, spíše ten prostor využívám k zaměření se na pozitivní strategie a řešení situací – např. co mi pomáhá přijmout změny v životě. Pokud bych nabyla dojmu, že některé dítě není OK a bylo by třeba s ním pracovat individuálně, určitě budou rodiče první, kdo se to doví. Za tento první měsíc jsem neměla potřebu a neviděla jsem nutnost některého z rodičů oslovit. Děti byly moc šikovné! A většina z nich tak získala nejen jedničku z výtvarné výchovy, ale i z výchovy k občanství.  

 Máte nějakou představu, jak to asi vypadá, zaujalo vás to nebo byste potřebovali konkrétní příklad? Pojďme na to. Dovolím si použít zcela anonymně pár dětských výroků. Vybrané věty považuji za opravdu povedené, kdy se děti dobře napojily na sebe a na to, kdo jsem:  

 „Udělal jsem ho velkej, silnej, tmavej, výraznej, protože mě lidi vidí jako velkýho, silnýho, ale i já mám nějakou citlivost – to jsou ty šípky. “

 „Můj keř je takový suchý, nemám se teď dobře, nedaří se mi ve sportu – co potřebuje keř, aby nebyl suchý? Teď je podzim, přeji ti, aby si odpočinul a přišlo jaro a zase obrostl.“

 „Já jsem ten stonek a ty šípky – to jsou všechno moji kamarádi – jsme propojení, mám to tak rád, když mám kolem sebe hodně kamarádů.“

 „Mám tam silné kořeny, chtěl jsem, aby to byly jako nohy – to by mohla být moje rodina, rodina je pro mě důležitá.“

 „Některé květy jsou černé, jiné jsou barevné – protože mám nějaké sny už splněné, některé jsou nesplněné, a pak je tam i místo na nějaké jiné sny.“

 „Můj keř má trny, protože i já jsem někdy agresivní, ale má i zelené listy protože je se mnou i sranda.“

 P.S.: Měsíc listopad, jako nejtemnější část roku, bude věnován tématu „Já a moje strachy“ a co mi pomáhá se s nimi vypořádat. Tak nám držte pěsti, ať se moc nebojíme a všechny bubáky porazíme.   

  PhDr. Alena Šustrová, školní psycholog a  

 Mgr. Hana Jarošová, vyučující Výtvarné výchovy